Tokyo Dome 2/2

19. července 2012 v 21:42 | Shima |  Tokyo Dome

Pod perexom :) Shima


Ráno mně probudil až hlučnej a nehorázně odpornej budík. Šáh jsem na noční stolek, nalevo ode mě, uchopil jsem budík pevně do ruky a celou svou sílou jsem ho hodil do protilehlé stěny. Celý se rozsypal až do poslední skrutky. Vedle mě se "něco" pomrvilo a zahuhlalo:
"To už je ráno?!" řekl otráveně. Pak se otočil svým blonďatým hárem na mně a vykulil oči. Po chvilce zírání se ušklíbl.
"Tak tys tady zůstal celou noc, jo? Myslel jsem, že potom jak usnu, se odebereš do svého pelíšku." dodal. S nezájmem jsem se na něj podíval, a už jsem se hrabal z postele.
"Ale kampak?! Ani mi neřekneš dobrý ráno? Dobře, když né ty, tak já." povalil mně zpátky do peřin, zasednul mně a dravě políbil. Po chvilce zkoušení zapojit mně do polibku to zdal, a pustil mně.
"Stejně vím, že se ti to líbilo." Dodal ještě, a už si to šinul k telefonu.
"Dobrý ráno, prosil bych ranní menu pro dva, na pokoj 208. Děkuju."
Po pěti minutách nám zaklepala pokojová služba. Snídaně byla, je a vždy bude vynikající v tomhle hotelu. Služka nám ještě uklidila ložnici a hned potom se vypařila.
"Hele Aoi, proč dneska nic neříkáš? Jseš nějakej divnej." řekl, natáhl ke mně ruku a položil mi ji na čelo.
"Hmm, teplotu nemáš. No nic, pojď se obléct a půjdeme. Manažer se bude do nás zase navážet, že jdeme pozdě." chmatl mi ruku a vedl mně zpátky do ložnice. Já jako bez duše jsem si sedl na postel a tupě zíral před sebe. Chcete vědět proč? Nemyslím si, že mně miluje… Ráno se choval, jako kdyby mi včera nic neřekl. No, asi si to po tom chlastu nepamatuje… Jo, to bude tím.
Sedím tu jenom v spodním prádle, protože jsem se v noci vzbudil na to, že mi je teplo. Všechny věci teď pravděpodobně leží vedle postele.
"Bože, to tě musím i obléct? Jsi jako dítě!" řekl Uru, a už mi natahoval fusekli na první nohu. Líbí se mi to, tak proč toho nevyužít? Nechal jsem ho dál dělat tuhle činnost. Těžce na mně navlíkal tričko, tak jsem se slitoval, a trochu mu s tím pomohl. No, s kalhotami to byl trochu větší problém…
Asi po 10 minutách navlíkání kalhot, mi slavnostně zapnul pásek. Zvedl jsem se, a čekal, co udělá. Silně vydechnul, položil si ruce na mé ramena a vedl ně do koupelny. Postavil mně před zrcadlo a čekal. Tahle hra se mi líbí čím dál, tím víc! Je to příjemný, když se o vás někdo takhle stará. Znova vydechnul a pustil se do mích vlasů. Ještě trochu laku mi tam zbylo z minula, ty vizážistky tam toho moc patlaj. Trochu mně zatahal, ale já se ani nehnul. Po chvilce "úpravy mé image" vzal zubní kartáček, a vytlačil na ni asi polovinu tuby.
"Tohle snad uděláš sám, ne?" a strčil mi kartáček do ruky. Bez nějakého náznaku života, jsem si začal drhnout zuby.
"Hodnej kluk. Jo, já zapomněl." Pohladil mně po vlasech a vtisknul mi letmý polibek na líčko. Hned na to jsem zrudnul jako dozretý rajče. Uru se ušklíbl, a šel se taky upravit. 'Možná mně má opravdu rád.' Tomuhle chci věřit. Sedl jsem si na vanu, drhnouc zuby a díval jsem se přitom na něj, jak se snaží namalovat si oko. Dodělal jsem základní hygienu a postavil se před Uruhu. Koukal na mně, jako puk. Beze slova jsem mu z ruky sebral líčidla, namočil odličovací tampónek a jemně mu zmyl linku z očí. Následně jsem si jeho tvář natočil k sobě a řekl:
"Takhle tě mám rači." a políbil jsem ho. Do toho polibku jsem dal všechny svoje city, co k němu přechovávám. Bez jakýchkoli námitek obtočil své ruce kolem mého krku a do líbání se zapojil. Nakonec mně jemně kousl do spodního rtu a odlepil se. Ještě mně nezapomněl obejmout a říct:
"Miluju tě Aoi. Na včerejšek si moc dobře a dopodrobna pamatuju, a to, co jsem řekl, byla všechno pravda. Ale chci se omluvit, jak jsem se pár krát zachoval, jak malý děcko." Zahuhňal se Uru.
"Děkuju. Tohle jsem potřeboval slyšet. A moc mně mrzí, co jsem včera večer řekl. Promiň mi to. Nechtěl jsem tě urazit." Omlouval jsem se a přitom jsem ho hladil po bocích, a doufal, že mi všechno odpustí.
"Neboj, všechno je odpuštěno. A vlastně jsem ti vděčný, že si po mně houkl. Protože jsem začal být tak trochu nafoukanej, a já nemám rád nafoukaný lidi. Ale chtěl bych ti ještě něco říct, a popředu prosil o odpuštění." Řekl Uru a přímo se mi zahleděl do očí, na znak, že je to velmi důležité.
"D-dobře. Tak tedy prosím začni." Vyzval jsem ho.
"Víš, Aoi, že tě miluju. A když mám říct pravdu, dozvěděl jsem se to až včera. Do té doby jsem si myslel, že nikdy mně nikdo nebude mít rád, tak jsem bral všechno jenom jako úlet. A tak to bylo i s Rukim. Jednou jsme byli pít, bylo to v té době, když jsme hráli i s Reitou v starý kapele. V ten večer se mne Ruki zeptal, jak jsem na tom s holkama a tak… řekl jsem opravdu, čili že nic se zatím neudálo. Byli jsme mladí a hloupý, tak mně Ruki vyzval k tomu… no, k tomu co se dělo pak. Slíbili jsme si, že to nikomu neřekneme, tedy až na Reitu, který to nějakým způsobem zjistil sám. Dlouhou dobu bylo všechno v pohodě, a na ten úlet se už skoro úplně zapomnělo. Ale, před několika dny, vlastně před třemi dny mi Ruki řekl, že to pro něho bylo něco víc, a chtěl si to tak nějak zopakovat. Já, samozřejmě neváhal. Ale pak se to stalo… Ruki se mi přiznal, že ho, jaksi přitahuju, a že by byl rád, kdybych byl na tom stejně. Ale já to nějak rychle nestrávil, tak mi dal čas na přemýšlení. Od té doby se na mně pořád usmívá a snaží se mně sbalit. Jenomže, já teď pochopil, že miluju jen a jen tebe, tak mu chci jít říct, že to nejde a omluvit se. Doufám, že se na mne nezlobíš. Nebo na Rukiho." Když skončil svůj dlouhej monolog, zadíval se na mně velmi přesvědčujícím a omluvným pohledem.
"Na tebe se nedá zlobit, miláčku. Sice, je pravda, že mně to ranilo u srdce, jak si to na mně včera vybafnul, ale teď znám všechno dopodrobna a věřím ti. Jenom mu to prosím tě dobře vysvětli. A hlavně jemně. Nechci přijít o tebe, ani o svého kamaráda." řekl jsem mu klidným hlasem, a hned na to mně obdaroval krásným úsměvem. Objali jsme se, políbili vášnivým a dlouhým polibkem a vydali se vstříc Tokyo Domu a dalšímu krásnému a nezapomenutelnému zážitku, zvaný koncert.
**********************************************************************************
Z pohledu Uru
"Ty, Ruki! Chtěl… chtěl bych ti něco říct." Zavolal jsem k sobě Rukiho, zatím co ostatní se dostrojovali. Za pár sekund ke mně přicupital a zářivě se na mně usmíval.
"Ano Uru? Copak se děje?"
"Promiň mi, ale nemůžu s tebou zůstat. Uvědomil jsem si totiž, že miluju Aoiho a on miluje mně. Prosím, odpusť." Dořekl jsem omluvným hlasem, a hned na to jsem se vypařil. Neviděl jsem, jak reagoval. A taky už musíme jít na pódium. Všichni jsme vyběhli nahoru a přivítal nás vřeskot a jekot GazettE fanoušků. Jako první, si za bubny sednul Kai, pak Reita přiskočil i s bassou, Aoi vystartoval na svoje místo vedle Reity a já přeběhl celé podium až ke kraji. A jako poslední, Ruki chmatl mikrofon a pomalu přišel k nám. Křik se zvýšil na maximum.
"Jste připraveni?!" zařval Ruki na celý Tokyo Dome. Lidi ještě jednou zatleskali a zakřičeli na znak souhlasu. Pak jsme odstartovali náš koncert písničkou Invisible wall. Zvuk kytary, jak mé, tak Aoiho se ozývali po celém sále. Bicí tomu dodávali ještě větší sílu, doprovázeny Reitovou bassovkou. A jako třešnička na dortu se ozval Rukiho krásný a zároveň uřvaný hlas.
Asi v půlce písničky, jak to už bývalo zvykem, jsem se i s Rukim vyšoupl na jeho schodek a zahrál tam své menší sólo. Není moc slyšet, ale je tam. Z ničehož nic se Ruki ke mně přiblížil a rychle mi zašeptal jedno jediné slůvko:
"Díky." Já se usmál a dal mi jeden rychlý a letmý polibek na tvář. Nečekal jsem to, tak jsem se tomu nějak nevěnoval. Fanoušci samozřejmě začali ječet, ať to uděláme znovu. Přeci jen, fanservice je dost oblíbená "činnost" v j-rocku. Ale Aoi to asi pochopil trochu jinak… Podíval jsem se na něj, ale brzy jsem toho litoval. Aoi totiž v téhle chvíli vraždil pohledem jak Rukiho, tak mne. Vyskočil si na svůj schůdek a předváděl se. Já tam jako na povel přiskočil za ním.
"Co to mnělo jako bejt?!" zeptal se mně pohotově.
"Nevím, všechno jsem mu řekl, ale teď mi jenom zašeptal díky. Neboj se, všechno z něj dostanu a vysvětlím mu to." řekl jsem mu hned.
"Dobře, miluju tě, zlato."
"Já tebe taky." A odskočili jsme na pevnou zem. Invisible wall jsme za pár vteřin dohráli a následuje:
"HYENA!" Ruki obeznámil lidi, jaká písnička následuje.
Když se blížil refrén, mou povinností je přijít k Rukimu, který mi prstem přejíždí kolem krku a znázorňuje tak vraždu. Já, jako velmi dobrý herec, jsem vypláznul jazyk a hrdě zahrál bolest a smrt. V tom mi v rychlosti světla Ruki zašeptal:
"Teď jsem s Reitou. Uvědomil jsem si, že ho miluju. Promiň za způsobené potíže." zakřenil se Ruki a já se usmíval jako měsíček na hnoji. Vrátil jsem se zpět na své místo a zamával Aoimu, že je všechno tak, jak má být.
Po třech hodinách hraní a běhání po podiu, Ruki přenesl závěrečnou řeč a všichni jsme se odebrali do šatny. Kai ještě rozházel své paličky, se kterýma na koncertu hrál, a přišel za námi.
"Skvělá práce hoši. Lidi z toho šílí! Teď máte volno. Pár měsíců bez koncertů a nahrávacího studia. Vydýchejte se a domů. Naschle!" pochválil nás manažer a odešel bůhvíkam. Všichni jsme si posedali ke stolu na pohovku a bylo ticho. Odrazu se Ruki postavil, a i s Reitou se přemístili před nás, abychom na ně všichni viděli.
"Nechci to nikomu z vás tajit, a ani Ruki ne. Chtěli bychom vám jenom říct, že včera jsme se s Rukim dali, tak řečeno dokopy. Byli bychom rádi, pokud to budete akceptovat." Zahlásil Reita a jsme na ně zírali s vykulenýma očima. Ruki se jenom culil a červenal.
"To je hezký, gratuluju vám hoši." řekl Kai a obejmul je oba.
"Já a Uru taky gratulujeme. Ale my vám chceme říct totéž. Nám to opravdu dobře klape a doufám, že nadlouho. Jsem šťastný za vás oba, hoši." Řekl náhle Aoi, nečekal jsem to. Lépe řečeno, nikdo to nečekal. Všichni to sebrali v pohodě. Tedy, Kai se netvářil nějak moc nadšeně.
"A já zas nikoho nemám." Posmutněl Kai.
"Neboj, vždyť ono se někdo najde." Poplácal jsem Kaie a daroval mu můj nejkrásnější úsměv, jaký dovedu. Hned na to, se prudce rozrazily dveře a v nich stál sám velkej Miyavi.
"Zdravím lidi! Na váš koncert jsem koukal od začátku až do konce, a musím uznat, že to bylo bomboví!" zářil náš host.
"No, co jsem říkal." Zahlásil jsem, ovšem nikdo to očividně nepochopil. Pak se všichni koukli na Kaie a zpátky na Miyaviho. V mžiku tomu všichni (Já, Aoi, Ruki a Reita) porozuměli a usmívali se. Kai to, samozřejmě také pochopil a jako na povel, zrudnul.
"Eeh… přišel jsem o něco?" vyjeveně koukal Miyavi na vše přítomné. Kai se hned vydal směrem k Miyavimu a vedl ho někam ven, asi na procházku.
"No, tak všechno je, zdá se v pořádku. Ještě přeju Kaiovi hodně štěstí a vám taky, kluci. Čus!" promluvil Reita a vzal Rukiho za ruku, a šli někam… nevím kam.
"Uru, jsme tu sami." Zavrněl mi Aoi do ouška, něžně mi ho olízl, a já pochopil, která bije. V mžiku jsem byl povalen do měkké pohovky v naší šatně. Dlouze se mi zadíval do očí a následně mně políbil. Po dlouhém a vášnivém polibku, jsem z něj stáhl tričko a kochal se jeho svalnatým tělem. Neudržel jsem se, a vrhl jsem se laskat tu porcelánovou dokonalost. Líbal jsem ho na každém místečku jeho teplé kůže a rukama mu rozepínal poklopec. Aoi zasténal rozkoší a taky mi strhl tričko i s kalhotami. Všechno se válelo po zemi, ale to nás nezajímalo. Po krátké chvíli jsme byli oba nazí a užívali si přítomnost toho druhého.
"A-Aoi, můžu to udě-lat s-sám?" vysoukal jsem ze sebe pomalu mezi vzdechy, protože mně Aoi dráždil v rozkroku svou neodbytnou rukou.
"Klidně… já nemám nic proti." Zašeptal mi svůdně do ouška a lehce skousl. Hlasitě jsem zasténal, a Aoi se na mně zářivě usmíval. Zvednul jsem se, Aoiho posadil a opřel o pohovku a sednul jsem si na něj. Rukou jsem mu zajel do vlasů a druhou rukou putoval k jeho už zvednutému mužství. Nasadil jsem pomalé a mučivé pohyby rukou, a líbal jsem ho nejněžněji, jak dovedu. Hned na to, mně napadla dost dobrá myšlenka, jak bych to mohl drobátko okořenit. Náhle jsem přestal se vším, co jsem dělal. Natáhl jsem se po Aoiových kalhotách a vytáhl jsem odtud opasek. Ještě jsem sebral tričko a podal mu ho. Naší šatnu osvětlovala jediná stojící lampička, hned vedle pohovky, na které "náhodou" teď jsme.
"Aoi-chan, prosím, zavěs na tu lampičku tohle tričko, nech je tu trochu míň světla, ano?" tomuhle mému pohledu by nikdo neodolal, a ani Aoi není výjimka. Poslušně sebral tričko a natáhl se k lampičce. Já mu pohotově ruce zavázal dokopy a obmotal je okolo sebe. Takže teď Aoi není schopný sebou ani hnout. Skvělej plán. Aoi mně zpražil pohledem a už šel něco namítat, no já ho rychle umlčel vášnivým polibkem. Ale mám ještě jedno překvápko…
"Mám jednu otázku. Máš rád borůvky?" hluboce jsem se mu zahleděl do očí a z mikiny, která leží vedle mě, jsem vytáhnul lubrikant s chutí borůvek. Laškovně jsem si olíznul rty a čekal na jeho odpověď.
"Myslím, že jo." odpověděl mi, a přitiskl si mně víc na sebe, až se naše chlouby o sebe otřela. Oba jsme hlasitě zasténali a ani jeden jsme už nemohli na nic čekat. Nanesl jsem trochu toho gelu na Aoiho mužství, nadzvedl jsem se a pomalu na něj dosedal. Zaskočil mně ten tlak na mém konečníku, ale vydržel jsem to. Aoi si toho všiml a na zmírnění bolesti mně políbil. Za chvíli jsem se pohyboval nahoru a dolů mučivě pomalým tempem. Můj kamarád se taky hlásil o pozornost. Zajel jsem si do rozkroku a sám jsem si začal dělat dobře. Po šatně se ozývali naše tlumené vzdechy slastí a rozkoše. V tom nejlepším nás přerušilo klepání na dveře. Jako na povel jsme přestali a byli zticha.
"Ještě že jsem zamknul." zašeptal Aoi.
"Kdy jsi to stihl?" neuvěřitelné, neviděl jsem ho.
"To je mé tajemství." zaksichtil se Aoi a zvenčí se ozval hlas naší uklízečky.
"Promiňte, že ruším, ale musím to tady pouklízet." řekla paní.
"My… my tady máme ještě chvíli práci. Nebojte, za 5 minut to bude hotovo!" řekl Aoi. Abych ho trošičku poškádlil, opakoval jsem pohyb jako před pár sekundami. Aoi hlasitě zasténal, jak jsem to mněl v plánu.
"Je vám dobře? Nepotřebujete pomoct?" zeptala se s obavami v hlase. Aoi mně následně zpražil pohledem a já se zahihňal.
"N-ne ne… opravdu. Dejte nám 5 minut prosím." Odpověděl, a ta milá paní se odebrala do další uličky. Už chtěl něco namítat, ale já pohotově reagoval a znovu jsem se začal pohybovat a přitom rukou dodělávat nedokončené. Zasténáním jmen toho druhého se Aoi do mě udělal a já potřísnil jeho krásné bříško svým spermatem. Pomalu jsem všechno svým hbitým jazýčkem slízal a políbil jsem ho, čímž jsem mu dal taky trochu ochutnat.
"Mmm… proč si mi nedovolil ti udělat dobře?"
"Dnes jsem chtěl potěšit hlavně tebe, protože si vypadal tak frustrovaně. Doufám, že jsem nezklamal." řekl jsem a pousmál se. Přetáhl jsem přes sebe jeho ruce a rozvázal je. Pak jsem se zvedl a šel se obléct.
"To víš, že ne, miláčku. Děkuju ti. A ještě něco… od teď miluju borůvky." zahlásil a oba jsme se rozesmáli. Ještě mně dlouze obejmul a oblíkl se taky. Odemkli jsme a ruka v ruce jsme se vydali ke mně domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 20. července 2012 v 3:12 | Reagovat

Pěkné :D a ten konec... hm... :D

2 Shima Shima | 20. července 2012 v 15:35 | Reagovat

[1]: Ďakujem :-P :-)  snažila som sa :-D

3 Rei-chan Rei-chan | Web | 12. května 2013 v 19:54 | Reagovat

Nyu som rada ze to tak skoncilo a ze Ruki je s Reitom a Miyavi s Kaiom :3 a Aoi s Uruhom :33 pekne pises ^^ :3

4 Shima Shima | 21. listopadu 2013 v 18:03 | Reagovat

[3]: ďakujem :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama